Prebiotika

Prebiotikum je označení pro nestravitelnou složku potravin (vláknina). Oproti probiotikům, ale nejsou prebiotické látky živé. Mají ale důležitou roli ve vztahu se střevními bakteriemi. Jsou pro ně totiž velmi prospěšné. Právě díky nim mohou mléčné bakterie v trávicím ústrojí vesele růst a množit se. Prebiotika mají také schopnost vázat některé vitamíny, stopové prvky a i toxiny. Tedy nejenže pomáhají vstřebat důležité a zdraví prospěšné látky, ale bezprostředně chrání střevní sliznici a v konečném důsledku i celý lidský organismus. Prebiotika se též podílí na zpomalení vstřebávání jednoduchých sacharidů. Pozitivní účinky prebiotik jsou ale mnohem širší. Mají pozitivní vliv na objem stolice a zabraňují vzniku zácpy. Podporují imunitní systém a střevní pohyby. Velkým dílem se podílejí na anti-osteoporotickém procesu. Prebiotika působí protirakovinně a brání růstu choroboplodných bakterií (Salmonela, enteropatogenní Escherichia coli).

Nejčastěji jde o nestravitelné, případně těžko stravitelné oligosacharidy. Nejznámějšími oligosacharidy je laktóza (mléčný cukr), sacharóza (řepný a třtinový cukr) a maltóza (sladový cukr). Prebiotika nalezneme hlavně v obilovinách, ovoci a zelenině.

V potravinářském průmyslu se používají jak přirozené, tak i syntetické prebiotické oligosacharidy. Představitelem přirozeného prebiotika je oligosacharid inulín. Inulín se přidává například do některých mléčných výrobků (jogurtů), nealkoholických nápojů či marmelády. Velké množství inulínu se nachází v kořenech čekanky, hlíze topinambury, hlíze jakonu, česneku, pórkucibuli. Syntetické prebiotické oligosacharidy jsou podobné přirozeným, neodlišují se však od nich ani tak strukturou, jako spíše způsobem vzniku. K tvorbě syntetických prebiotických oligosacharidů se využívá sacharózy, laktózy, inulínu a i škrobu. Představitelem syntetických prebiotik je laktulóza.

Vláknina, nejdůležitější prebiotikum

Vláknina by měla být hojně zastoupena v každém jídelníčku bez ohledu na věk. Vlákninu tvoří rostlinné části, které člověk nedokáže strávit. Střevní buňky nejsou totiž uzpůsobeny k tomu, aby je dokázali štěpit a vstřebat. Její prospěšnost tak vyplývá právě z její nestravitelnosti. Udává se, že člověk by měl denně přijmout asi 30 gramů vlákniny. To není až tak příliš. Bohužel dnes není neobvyklé, že tohoto množství většinou ani lidé nedosáhnou. Vyšší příjem vlákniny má zajímavé a ne vždy příjemné vlastnosti. Nadměrný příjem vlákniny způsobuje nadýmání a průjem.

Dostatek vlákniny má tedy vliv na objem stolice. Stolice obsahující vlákninu je řidší a objemnější. Výsledkem pravidelného a dostatečného příjmu vlákniny je tak pravidelná stolice a pravidelné vyprazdňovaní střevního obsahu. To pak vede k tomu, že ve střevě se nehromadí nejrůznější zbytky potravy, které se přeměňuji na toxické látky. Ty mohou mít vliv na vznik rakoviny tlustého střeva. Vláknina je proto nejvýznamnějším prevenčním faktorem, který brání vzniku rakoviny tlustého střeva. Řídká stolice navíc usnadňuje práci střevní stěny a ta nemusí vynakládat tolik úsilí s jejím posunem. Tuhá stolice a větší namáhání střevní stěny mohou v pokročilejším věku vést k propuknutí zánětlivého onemocnění střev zvané divertikulóza. Tím, že je vláknina schopná vázat i cholesterol, se stává též výborným bojovníkem proti vysoké hladině cholesterolu.
Zdrojem vlákniny jsou luštěniny, obilniny, veškerá zelenina a ovoce. Někdy se přidává i do různých potravin (jogurty). Každá potravina obsahuje různé množství vlákniny. Proto je dobré vědět, kolik asi může co které ovoce či zelenina obsahovat a na základě toho si namixovat jídelníček. Největším zdrojem vlákniny jsou obilné otruby (1 šálek obsahuje 20 g) a následně luštěnina (bílá fazole, čočka a hrášek).